KRVAVÝ BARON

Přední obálka
Krvavý baron

Klepna si mohutně odfrkovala, když jí zaklínač poháněl do dlouhého kopce pod Vranohradem. Byl horký letní den, suché cesty nepříjemně prášily a unavovaly Geralta na dlouhé cestě při hledání Ciri. Ve Vranohradu by se snad mohl dozvědět něco víc. Jak mu pověděla Yennefer, strávila Ciri v pevnosti několik dní, snad i týdnů. Geralt projel vnější čtvrtí pevnosti a zamířil rovnou k hradu, kde doufal, že najde barona, který mu řekne víc.

„Já jsem Filip Strenger, ale ty poserové tady mi říkají Krvavý Baron,„ představil se Baron, obrovský tlustý chlap v zašlé kožené zbroj.

„Geralt z Rivie. Mně poserové říkají Řezník z Blavikenu.“

„Vím, kdo jsi zaklínači, tvoje pověst tě předchází. Jak se ti tady ve Velenu líbí?“

„Je to hnus,“ odvětil zaklínač, „samé bažiny, blata a močály.“

„Přesně! A když se tu kolem někdo ztratí, těžko se hledá...“

„Kam tím míříš?“

„Mnozí tady ztratili svý milovaný…ženy, nebo děti.“

„Tak už konečně k věci…“

„Vím, že hledáš Ciri, kvůli ní jsi přišel, nebo ne? Nedávno přišla právě z těch bažin, byla promáčená, raněná a smrděla jak mokrej pes. Postaral jsem se o ní, neboj. Jenomže mně se taky někdo ztratil a než ti pomůžu a řeknu o Ciri víc, budu chtít, abys pomohl ty mně.“

„Vypadá to, že nemám na vybranou.“

„Chtěl by ses na mě vykašlat? Klidně, jenomže zaklínači, to nenajdu svojí dcerku ani já, ani ty a skončíme jako dva kokoti s holejma rukama, takže si to dobře rozmysli.“

„Ztratila se ti dcera?“

„Jo, moje malá Tamara zmizela. I moje žena Anna. Zmizely hned po novu, jakoby je stín pohltil. Jednoho rána jsem se vzbudil a byly pryč. Nikdo z mých lidí nic neviděl, jsou to ožralové, třikrát jsem se každýho ptal.“

Potom, co Geralt prohledal Annin a Tamařin pokoj, si nebyl jistý, jestli mu baron řekl pravdu. Jeho smyslům neuniknou detaily, které by normální člověk neviděl, takže to, že je nábytek trochu poničený od nějaké rvačky a že po pokoji bylo nedávno rozlité víno, nebylo zase tak těžké najít.

„Co se stalo v tomhle pokoji? Neunikl mi pach vína, ani odřenej nábytek,“ zeptal se Geralt, když se vrátil za baronem.

„To bohužel nevím, ten den, než zmizely, nalil jsem se jako dělo, nepamatuju si vůbec nic.“

„Takže jsi je klidně mohl vyhnat, je to tak? Ještě jsem našel tenhle amulet, patřil Anně?“

„Ano, nedávno jej začala nosit. Nevím odkud ho měla, možná od Zaříkávače, ale je to starej blázen. Nejspíš se od něj nic nedovíš. Říká se, že jako malej zabil svýho tatíka sekerou, a pak mu přeskočilo. Prý vidí duchy a šoustá svojí kozu.“

„Jeho koníčky mě zas tak nezajímají, jen od něj budu muset zjistit, k čemu měla ten amulet,“ přerušil Geralt rozhovor, pak se rozloučil a vydal se k lesu za Zaříkávačem.

Cesta se obešla bez nesnází, a tak geralt došel k malé chatrči na kraji lesa. Před ní stála malá ohrada, kde se pásla koza. Tak by to opravdu mohl být Zaříkávač. Zaklepal na dveře a čekal, dokud se neozval starý hlas. Hlas, který poznal, že za dveřmi stojí Geralt.

„Vlk šedý, spíš bílý, ale ne starý, na něj tu Zaříkávač čeká,“ pronesl starý hlas Zaříkávače a dveře se pomalu začaly otevírat. Zaříkávač byl starý, vyplešatělý chlap v dlouhé, zelené tunice pod pas. Tu měl převázanou provazem a na něm pověšen váček s bylinkami. Kolem krku měl obrosvký límec z medvědí kůže a na krku náhrdelník ze slepičích pařátů.

„Potřebuju, abys mi řekl něco k tomuhle amuletu,“ přešel rovnou k věci zaklínač. Stejně se zdálo, že Zaříkávač ví, proč zde je, a tak se nemělo cenu zdržovat. „Je to vyrobené ze smrkového dřeva a voní jalovcem, měl někoho chránit?“

Zaříkávač amulet poznal. Vyřezal ho pro Annu na ochranu před čarodějnicemi, nic moudřejšího z něj ovšem nedostal. Aby mu Zaříkávač poskytl víc odpovědí, musel přinést čerstvou krev na rituál. Geralt shodil svou těžkou zbroj, zmizel v lese a za chvilku se vrátil s uloveným zajícem. To by snad mělo stačit.

„Pryč, obě jsou pryč,“ znělo ze zmutovaného hlasu věštce v transu. „Krev, vidím krev, ani Anny...Ani Tamary… Jenom nějakého dítěte,“ Zaříkávač se složil na zem, unikl z transu a pomalu se postavil. „Dítěte, které nežije a přec nezemřelo.“

„Čí bylo to dítě?

„Přece Anny.“

„Anna čekala dítě?“

„Čekala, ale nedonosila.“

„Co se stalo? Baron mi o tom nic neřekl.“

„Možná měl strach, nebo se hanbil a nebo zapomněl. Nebo si to nechtěl pamatovat.“

„Měl v tom snad Baron prsty, že jeho žena potratila?“

„Baron je vznětlivý a má tuze rád kořalku… a po tý je ještě vznětlivější. Zahrabali jej, ale nepohřbili, a tak se probudilo, teď bloudí, hledá pomstu.“

„Takže potracenka…“

„Bílý vlk, moudrý vlk. Chytíš potracenku, potracenka pomůže, zavede vlka k milovaným.“

„Potracenky sají krev těhotným ženám a žerou jejich plody, nikomu nepomáhají.“

„Je to bytost prokletá a zaklínači kletby lámou. Pokud ale Bílý vlk nedokáže kletbu zlomit, přinese aspoň její krev. Krev vždy najde spřízněnou krev.“

„Na co potřebuješ její krev?“

„Krev, krev, krev… spojuje lidi přes propast věků, i živé, i mrtvé…“

„Chápu, ale co s ní chceš dělat?“

„Zaříkávač počká, až budou Tryzny, pak smísí tu krev s mlékem, bylinami a kuří nohou… A pak to vypije, aby usmířil mrtvého s živými. Letos žádné Tryzny nebudou...Ale nějaký způsob stejně najdeme.“

„Tryzny říkáš? To je hodně starý zvyk, myslel jsem, že už se dávno nedrží.“

„Tady v okolí číhá smrt v bažinách v kdejaké louži - a lidé vědí, že je snadno může potkat dřív, než urovnají své světské záležitosti. A v takovém případě potřebují pomoc, aby jejich duše došla klidu. Proto se drží Tryzny. Je třeba zapálit lojové svíce, aby bludné duše provedly temnotou oslovit zemřelé jménem a utišit jejich žal - teprve pak mohou odejít v míru a pokoji.“

Geralt se vrátil zpět na Vranohrad. Za prvé potřeboval vědět, proč mu baron neřekl všechno a za druhé, kde je zakopána potracenka. Když po ostré rozmluvě s baronem zjistil, že Annu občas uhodil, nebylo těžké si domyslet, že nejspíš obě utekly. Baron také přiznal, že jejich nenarozené dítě zahrabal nedaleko pevnosti, neměl sílu, aby udělal opravdový pohřeb, obzvlášť, když to byla jeho vina.

„Mám pro tebe i dobrou zprávu. To mrtvé dítě nám může pomoci najít tvou dcerku a ženu.“

„Cože?! Jak?!“ překvapeně zahřměl baron.

„Dítě, které přijde na svět mrtvé a není řádně pohřbeno, se občas promění
v

„Na co že, kurva?“

„Potracenku. O půlnoci vylézá z hrobu, zuří a zabíjí těhotné ženy. Pořád je ale spojena krevním poutem se svou matkou a to by nám mohlo pomoct. Podle legendy existují dva způsoby. Buď ji o půlnoci zabiju a použiju její krev na rituál, nebo jí pohřbíš pod rodinným prahem, pak se stane ochranným duchem rodiny. A tenhle duch by mohl najít Annu a Tamaru. Nejdřív mi ale budeš muset ukázat místo, kam jsi ji pohřbil.“

„Ukážu, zaklínači, a sám pro ni vykopu hrob před mým prahem.“

„Kdybychom tu potracenku nedokázali proměnit ve strážného ducha, můžou tam pak pohřbít nás, bude se hodit tak jako tak.“

Jakoby předzvěst zlého se suchý letní den proměnil v půlnoční bouři. Liják zaplavil Geraltovi bílé vlasy a zbroj ztěžkla namočenou vodou. Pořád to ale byla idylická procházka vzhledem k tomu, co je právě čekalo. Sešli úzkou cestou k rozpadlému domu, z něhož už zbyly jen části obvodových zdí. „Moc pěkné místo,“ podivil se Geralt a zakroutil hlavou. Hrob byl však prázdný, potracenka byla na lovu. Netrvalo ale dlouho, než se vrátila.

Potracenka